Aktuality

Jak se stát oblíbenými?


Jak se stát oblíbenými?

Pokud jsme lidem sympatičtí, snáze se dočkáme shody a budoucí spolupráce. Být oblíbeným se prostě „vyplatí“. Ušetříme spoustu času, vyhneme se nepříjemným situacím a všude tam, kde potřebujeme z druhé strany slyšet „ano“, jej pravděpodobněji také uslyšíme. Co všechno ovlivňuje míru naší obliby u druhých? A co můžeme dělat pro větší oblibu?

 

Je možné zvýšit oblibu?

Jsou věci, které naší oblibu ovlivňují, ale naše možnost je změnit,  je omezená. Jedná se především o geneticky a demograficky určované znaky člověka. Těžko ze sebe uděláme atraktivní mladou blondýnu plnou sex-appealu, pokud jsme starším, plešatým a nepříliš pohledným mužem. V tomto ohledu spravedlnost neexistuje a nelze docílit pěkného, ale naivního ideálu, že všichni lidé by měli mít stejné šance. I když připustíme, že existují některé znaky člověka, které ovlivňují oblibu a nejsme schopni je zásadně změnit, existuje mnohem více věcí, které jsme schopni změnit. I zdánlivě pevně dané okolnosti, jako je věk a fyzická krása, jsme schopni ovlivnit alespoň v tom smyslu, aby náš celkový vzhled nerušil, neodpuzoval, ba naopak se stal zajímavým.

To, co zásadně ovlivňuje naší oblibu není zjev, ale chování. Uvědomuje si to hodně žen, které nejsou vyloženě krásné a atraktivní, ale svým chováním dokážou upoutat a strhnout na sebe pozornost nejen mužů. Uvědomují si to i muži, kteří nejsou typy z amerických akčních filmů, ale přesto na sebe dokážou pozitivně upozornit, získat úctu a být v jakékoliv společnosti oblíbenými, vítanými. Uvědomují si to obchodníci, kteří se potřebují zalíbit svým klientům, stejně jako manažeři, kteří vědí, že pokud si je podřízení oblíbí, budou ochotni pro ně více udělat. Co vše nám pomůže k tomu, aby naše obliba byla co největší, aby o nás druzí měli zájem a přijímali nás pozitivně?

 

Styl jednání, osobnostní typ a oblíbenost

Podstatné je, aby naše jednání bylo výrazné, ale ne přehlušující, přebíjející či dokonce omezující a potlačující jednání druhých.  Lidé budou naší aktivitu oceňovat, pokud bude doplňovat jejich aktivitu, navazovat na jejich názory a jednání, pokud bude inspirovat k jejich reakcím. Lidé mají rozhodně radši „nahrávače“ a „rozehrávače“ než sólové „střelce gólů“.

Na první pohled to vypadá, že extrovertní lidé jsou oblíbenější. Jsou otevření, jednají optimisticky, snadno navazují vztahy, jsou  dynamičtí, mají schopnost bavit, strhávat druhé. To jsou důležité předpoklady pro oblibu.  Extroverti však také mají neduhy, které mohou jejich oblibu snižovat: extrovertní bavič, který nikoho nepustí ke slovu, nemusí získat přízeň těch, kteří by se bývali také rádi projevili. On sám je sice sám sebou nadšen a svým výkonem plně uspokojen, ale otázkou je, jak to vnímají ostatní, když jsou odsouzeni do role diváků nebo jsou živou kulisou extrovertovi exhibice.

Introvertní „tichošlápek“ nic nezkazí a nikoho neomezí - kromě sebe samého. I on chce totiž být oblíbeným, ale má strach se projevit naplno, uvolnit se a využít své silné stránky, které zbytečně skrývá pod tíhou obav, že to možná nebude přijato. Většina lidí není úplně vyhraněná, ani jen introvertní nebo jen extrovertní. Jde spíše jen o převahu určitých prvků extroverze nebo introverze. Většina introvertů má v sobě i extrovertní prvky, které jsou však potlačené nebo dokonce „zadupané“ vývojem (výchovou). Nic jim však nebrání extrovertní prvky v sobě posilovat. Být otevřeným, přátelským a zábavným se dá (do značné míry) i naučit. 

Rada pro extroverty proto zní: chcete-li zvýšit svou oblibu, dávejte více šancí druhým. Na lavinu, kterou umíte strhnout, více nabalujte ostatní. A rada pro introverty? Vykašlete se na své obavy! Když chcete něco říci nebo dělat, tak to nezvažujte tak dlouho, až už je pozdě. I nevydařený projev vaší osobnosti je víc než žádný.

 

Starší lidé jsou méně oblíbení?

Někteří starší lidé si stěžují, že je již nikdo nechce, že nejsou příliš oblíbenými, že za mlada to bylo jiné. Je to do značné míry jen subjektivní pocit, který vyplývá z toho, že s věkem se lidé často zbytečně stávají úspornějšími (někdy i pohodlnějšími) v myšlení i činnostech. Vzdávají se vztahů, které by jim potvrzovaly „oblibu“, uzavírají se do sebe. Omezují sportovní a kulturní aktivity vázané na další lidi. Řečeno tvrdě: těžko můžeme být oblíbenými, když nikam nechodíme, s nikým se nestýkáme, nic s druhými a pro druhé neděláme. Buďme však objektivní: s věkem přirozeně klesají možnosti mnohých aktivit a vztahů. S věkem se také zpravidla snižuje vizuální přitažlivost člověka pro druhé.  Souvislost mezi věkem a oblíbeností člověka je statisticky ověřitelná.

Co s tím? Příkladem jsou staří lidé, kteří zůstali mimořádně oblíbenými a to dokonce mezi mladými lidmi. Sociolog Herbert Marcuse se stal myšlenkovým vůdcem studentů a hnutí hippies na konci šedesátých let. Bylo mu v té době přes 70 let. Mladý a revoltující duch jeho myšlení se setkal s otevřeností mladé generace.

Rada pro starší je prostá: neuzavírejte se v úzkém světě rodiny a generace, neomezujte kontakty a aktivity (pokud to není nezbytně nutné s ohledem na objektivní fyzické a zdravotní možnosti). Nevyhýbejte se novým věcem a novým myšlenkám. Nebojte se změny, i když její přijetí bude pravděpodobně těžší než v mládí.

 

Jak souvisí oblíbenost s inteligencí?

Lidé, kteří jsou myšlenkově bohatí, pohotoví, mají dobré nápady, znají věci tak, že mohou druhým poradit, jsou určitě oblíbenější než lidé myšlenkově chudí, bez názoru a schopnosti hlubšího či přínosnějšího myšlení a jednání. Nelze ovšem říci, že by mezi IQ a oblíbeností existovala statisticky významná závislost. Hlupáci mají zpravidla v oblibě hlupáky, případně chytré lidi, kteří to však s hlupáky umí (na tom je založen politický populismus). Naopak lidé s vyšším IQ si jen zřídka oblíbí omezence, pokud v tom není skryta nějaká silná emoce či sexuální přitažlivost. A tady jsme u jádra věci: oblíbenost souvisí především s jednou důležitou složkou inteligence - se „sociální“ či „emoční“ inteligencí. Proto dokážou být velmi oblíbení i lidé s celkově nižší inteligencí, kteří však mají dobře rozvinuté sociální dovednosti a jsou emočně senzitivní, vnímaví. Rada je zde snadná: zvyšujme emoční a sociální inteligenci. Empatie a schopnost sebereflexe nám umožní pochopit, proč naše chování vyvolává pozitivní nebo naopak negativní emoce, které ovlivňují nepříznivé či naopak příznivé reakce druhých lidí, čili oblíbenost.

 

Úsměv dělá divy!

Často již po pár vteřinách si vytváříme určitý (někdy jen podvědomý) postoj k člověku, se kterým se potkáme. Jedná se o intuici, která je založena na řadě vnímaných skutečností. Ovlivňuje nás jeho nebo její vzhled, způsob, jakým se k nám  přibližuje, jak jde, jak se tváří, jak podává ruku. Patrně nejsilněji nás ovlivňuje výraz tváře, oční kontakt a hlavně mimika.

Úsměv je to nejdůležitější, co formuje postoj k druhému člověku. Radostné očekávání, úsměv, je vidět již na dálku a vytváří v hlavách druhých lidí příznivou odpověď na otázku: „bude to zajímavé, příjemné, přínosné“? Naučme se usmívat. Nedůvěřivě zkoumavý, zamračený, ale i netečný, nevšímavý pohled říká: „nic z toho nebude, nezajímáš mě“. Úsměv je základem dobrého prvního dojmu. Jak se mu naučit? Představte si setkání, na které přicházíte a které vás vůbec netěší. Moc důvodů k úsměvu nemáte. Zkuste si však vzpomenout na něco, co navodí usměvavý výraz ve vaší tváři. Druhá strana nepozná, čemu se to vlastně usmíváte, ale váš úsměv si vztáhne k sobě a potěší ji a potom budete potěšeni i vy vstřícnou reakcí druhé strany.

 

A co náš pohled?

Oči hovoří o našem postoji k druhému více, než si myslíme. A platí to nejen v situaci, kdy se díváme na objekt, ke kterému máme silný emocionální vztah. Oční kontakt „zdraví“, vyjadřuje radost, úctu, zlost, strach a všechny naše pocity. Příjemný, nevyhýbavý a srdečný pohled dává druhé straně informaci: „chci být přítelem“, chci, abyste mě přijal(a) v dobrém, těším se na vás“ a také „vážím si vás“.

 

Ponížený postoj a nejistá gesta nám spíše ubírají

Když přistupujeme k někomu, od koho něco očekáváme (souhlas, vyslechnutí, pochopení)  a nejsme si jisti výsledkem, může se to snadno projevit v našich krocích, v držení těla, v podání ruky, v našem hlase. Nechovejme se proto jako psi vůči pánovi, který se zlobí. Ve všech situacích jsme partnery a nezáleží na tom, zda jsme v roli podřízeného či nadřízeného, prodávajícího či kupujícího. Nedávejme najevo „poníženost“ a „obavy“. Rozhodný postoj spojený s přímým očním kontaktem, vzpřímená chůze, pevný stisk ruky a nebojácný hlas, signalizují druhé straně, že jsme správný partner. Zvláště pragmatičtí lidé takové jednání ocení a spíše si nás oblíbí.

Přirozeně gestikulujte a buďte uvolnění. Známkou nervozity a nejistoty, která může působit nepříznivě, je omezená nebo nepřirozená gestikulace. Potřeba mít pro uklidnění něco v ruce (tužku, blok, iPad apod.) může v druhé straně vyvolávat podvědomý pocit, že na ni máte „zbraň“ nebo alespoň „ochranný štít“.

 

Jak působí, co říkáme?

Vzpomeňme si, jaká slova a jaké věty jsou nám příjemné. Proč oceňujeme lidi, kteří i v kritické situaci dokážou formulovat věci bez zbytečných negativních emocí, jsou věcní a struční a současně empatičtí, dokážou si představit, jak nám je a jak jejich slova přijmeme. Jedna a tatáž věc se dá říci odlišnými způsoby a vzbudí odlišné emoce a reakce. Co v nás vyvolá formulace: „Musíte to udělat!“ na rozdíl od formulace: „Můžete to, prosím, udělat?“  Když využíváme imperativ a dokonce s nepříjemným „vykřičníkem“, tlačíme a tlak vyvolává protitlak. Možná v podobě odpovědi: „Musím jenom umřít!“  Když to zkusíte formou elegantní otázky, říkáte vlastně totéž, ale reakce bude jiná.

Kolegovi  můžeme například říci: „tvoje situace je zoufalá“, ale také: „hledejme východisko z tvé situace“. V prvním případě kolegovi sdělujeme negativní věc velmi emotivním způsobem. Co si asi myslí druhá strana? Možná: „Asi mi to přeješ, prevíte“. V druhém případě se jedná o stejně negativní věc, ale sdělujeme ji konstruktivně, pozitivně. A co si nyní myslí druhá strana? „Asi mi chce pomoci“. Pro naši oblíbenost je tedy důležité hledat pozitivní a konstruktivní formulace. Sdělování nepříjemných věcí silnými expresivními výrazy bez jakékoliv účasti a snahy pomoci naší oblíbenost výrazně snižuje.

 

Proč jsou oblíbení lidé, kteří mají jasno sami o sobě?

Obliba souvisí s tím, jakou máme sebereflexi a sebekoncepci. Co si pod tím představit? Je dobré vědět, kdo jsme a kam jdeme, na co máme a na co nikoliv. Pokud naše ambice výrazně přesahují nebo naopak výrazně nenaplňují naše reálné předpoklady, motáme se ve svých mindrácích, komplexech. I když se snažíme „vypadat jako…“, jsme málo důvěryhodní, naší stylizaci druzí nevěří.  Lidé, kteří ze sebe dělají něco, co ve skutečnosti nejsou, patří k méně oblíbeným než ti, kteří si na nic nehrají a nic zbytečně nepředstírají. Je to jen falešná představa, že lidé nás spíše přijmou, když se budeme chovat jako někdo jiný, lepší, chytřejší, bohatší apod.

Autentičtí, svébytní lidé patří k nejoblíbenějším. Je ovšem velmi těžké „být sami sebou“. Je to tak trochu nonsens, protože vždy jsme především vyjádřením předpokladů, které jsme dostali do vínku v genetické informaci a které rozvinulo naše sociokulturní prostředí (rodina, škola, kulturní instituce, vrstevníci apod.). Být sami sebou však lze v tom smyslu, že si realisticky dokážeme zhodnotit své předpoklady a možnosti a nastavit rozumně své cíle, za kterými jdeme. Máme-li jasno sami o sobě a nic si nenalháváme, projevuje se to i ve vztazích k druhým lidem, pro které jsme srozumitelní a důvěryhodní a tudíž i oblíbení.

 

Závěrem: trvale udržitelná obliba?

Faktorů, které ovlivňují naší oblibu u druhých lidí, je celá řada. Obliba zpravidla nestojí jen na jedné „noze“. A pokud ano, je to obliba nestabilní, vrtkavá. O tom se přesvědčilo již mnoho lidí ze show businessu. Z výšin obrovské obliby rázem propadli na dno popularity. Chceme-li zůstat oblíbenými a svou oblibu u druhých rozšiřovat, musíme na tom trvale pracovat. V každém věku, v každé sociální roli a pozici máme k dispozici jiné možnosti a jiné prostředky, jak být u druhých lidí oblíbenými.   Trvalou hodnotu však mají lidské vlastnosti, které vždy a všade přispívají k oblibě: nesobeckost, nezištnost, ochota pomáhat, pravdomluvnost, pochopení a tolerance. Vědomá změna povahových vlastností je však již jiná kapitola.

PhDr. Aleš Kabátek, CSc. | Autor je sociolog, Managing Partner společnosti SMARTER Training & Consulting s.r.o.

Všechny články zde